Na zdroje zaměřená psychoterapie a body-psychoterapie
Co je myšleno vnitřními zdroji
Naše vnitřní zdroje vytvářejí naši kapacitu zvládat a vnitřně se vyrovnat s nepříznivými situacemi v životě. Vytvářejí se během života díky všemu pozitivnímu, co zažijeme. Jejich základ je samozřejmě v dětství, ale záleží i na pozdějších životních zkušenostech. Pokaždé, když v dětství či později zažijeme nějakou péči, pozornost, přijetí, pochopení či lásku, vše toto nám dává obraz světa, který je bezpečný a ve kterém je o nás postaráno. A my tedy můžeme životu důvěřovat, že vše dobře dopadne. A toto vše jsme všichni alespoň v nějaké míře v dětství zažili. Jinak bychom fyzicky nepřežili, kdyby se nikdo nepostaral o naši stravu, oblečení, teplo v zimě.
Také jsme ale v dětství či později mohli zažít i mnoho nepochopení, ohrožení, překračování našich hranic, nerespektování apod. A může se i stát, že tyto negativní zkušenosti převáží a my si to pozitivní už ani neuvědomujeme. Ale vždy tam aspoň něco pozitivního bylo. I když toho třeba bylo málo. Toto jsou tedy zdroje, které už máme. Ale ne vždy nám jsou také dostupné. Třeba proto, že pro to zlé jsme nějak na to dobré už zapomněli.
V body-psychoterapii víme, že vše, co prožíváme, se ukládá nejen v paměti naší mysli, ale také v našem těle. Ta dobrá zpráva je, že se v těle ukládají nejen ty negativní zkušenosti, ale i všechny pozitivní. A nemusíme si nutně být schopni na ty pozitivní situace vědomě vzpomenout. V našem těle jsou přesto jako zdroj uloženy.
Pokud máme v sobě dostatek vnitřních zdrojů, je to jako když na rozbouřeném moři jsou nahoře velké vlny, ale v hloubce je klid a mír. Stejně tak my můžeme mít na povrchu různé emoce, pozitivní nebo negativní, ale pod tím v hloubce cítíme klid a bezpečí a že vše je "v pořádku" a my jsme "v pořádku". Jako lidé máme totiž schopnost prožívat více pocitů najednou. I protichůdných. Na povrchu můžeme zažívat třeba bolest nebo smutek a současně v hloubce cítit jistotu, lásku a klid. A tyto pocity v hloubce právě souvisí s našimi vnitřními zdroji, které nám pomáhají emočně zvládnout i ty náročné a bolestivé situace v životě.
Posílení a budování vnitřních zdrojů
Pokud v psychoterapii pracujeme na zdrojích, pak jednou z možností je pomoci klientovi získat znovu kontakt s těmi zdroji, které už má. Připomenout mu je. Nejen kognitivně, ale i prožitkově. Např. skrze korektivní emoční prožitek bezpečí s terapeutem. Nebo skrze postupné noření se ve vzpomínkách do minulosti a hledání toho pozitivního včetně vzpomínky, jak se klient v těchto pozitivních okamžicích cítil v těle. Nebo v body-psychoterapii skrze práci s dotekem, např. skrze navození hlubokého tělesného uvolnění pomocí biodynamických masáží.
Také každý pozitivní zážitek v životě naše zdroje podporuje. Především pak takové prožitky, které Abraham Maslow nazval „vrcholné zkušenosti“ (peak experiences). Když se např. zklidníme a pozorujeme v přírodě západ slunce, můžeme být uneseni tou krásou natolik, že cítíme, jako by se naše hranice rozplývaly a my se cítíme sjednoceni s přírodou nebo celým vesmírem. A cítíme hluboký klid nebo extázi. Ze své podstaty jde o zkušenosti, které se obtížně popisují slovy.
Ovšem z hlediska vývojové psychologie je podstatné, zda v určitém vývojovém období prožijeme a projdeme úspěšně emočními tématy, které to dané období přináší. Pokud k tomu ve vývoji nedojde, mohou některé důležité aspekty vnitřních zdrojů, tedy vnitřní jistoty, důvěry v život apod. chybět. Dobrá zpráva ale je, že i v takovém případě můžeme naše vnitřní zdroje dodatečně doplnit a vybudovat to, co tam z našeho dětského vývoje chybí.
A protože naši dospělou psychiku a osobnost nejvíce zformovaly naše zkušenosti z dětství, má smysl se v psychoterapii vědomě zaměřit na ta místa v naší psychice a našem dětství, kde nám negativní zážitky znemožnily si potřebné zdroje vybudovat. Zde mají v psychoterapii místo přístupy, které někdy nazýváme "kompenzační techniky". Jedná se o takový psychoterapeutický způsob práce, kdy klient má možnost zažít v imaginaci nebo pomocí hraní rolí to pozitivní a vyživující, co potřeboval zažít v nějaké vývojové fázi v dětství, ale nezažil to. Často je součástí takového korektivního zážitku v terapii i stav regrese. Tedy stav, kdy oslabíme naši dospělou kontrolu a vrátíme se více do psychického stavu dítěte. Body-psychoterapie je právě jedním ze směrů psychoterapie, který s regresí vědomě pracuje a využívá ji terapeutickým způsobem.
Dává tak smysl pracovat např. s konceptem ideální mámy a ideálního táty. Ideální rodiče jsou vlastně zhmotněné naplnění našich nejhlubších dětských tužeb po lásce, přijetí a bezpečí.
Pokud některé z těchto hlubokých tužeb nejsou v dětství opakovaně naplňovány, je to pro dítě velmi bolestivé. A tak zpravidla, aby se této bolesti vyhnulo, tyto touhy v sobě umrtví a zavře. A zavře si i všechny pomyslné "receptory" pro případné naplnění v pozdějším věku. Pokud pak chceme v psychoterapii dát klientovi možnost dodatečně zažít a uložit v těle zkušenost, jaké to je, když naplněny jsou, je někdy potřeba nejprve dostat klienta znovu do emočního kontaktu s těmito hlubokými touhami a pomoci mu tak, aby zážitek naplnění mohl opravdu zasáhnout ty nejhlubší vrstvy jeho osobnosti. Ovšem obnovit emoční kontakt s těmito tužbami může přinést také prožitek té bolesti z jejich nenaplnění.
Pokud je na to ale klient už dostatečně připravený, např. předchozí terapeutickou prací na svých zraněních nebo má k tomu již dostatek jiných vnitřních zdrojů, není potřeba v této fázi obnovené bolesti z nenaplnění příliš setrvávat a zabývat se jí, ale je možné - nyní již s otevřenými "receptory" - přejít do fáze, kdy klient zažívá naplnění, po kterém touží, a kdy se budují jeho zdroje. Pro výsledný efekt je přitom podstatné, aby toto prožívání probíhalo i v těle, nikoliv pouze v mysli.
Místo práce se zdroji v rámci celého terapeutického procesu
Terapeutická práce na vnitřních zdrojích a práce na vnitřních zraněních a traumatech se v psychoterapii vhodně doplňují. Např. předpokladem smysluplné práce na traumatu je, aby klient měl dostatek vnitřních zdrojů, aby se traumatické situace byl vůbec schopen ve svém vědomí dotýkat. Je tedy někdy třeba nejprve posílit jeho zdroje, nežli se přistoupí k samotné práci na traumatu.
A naopak, pokud v terapii zpracujeme vnitřní zranění či trauma, uvolníme tím velké množství psychické a životní energie, která byla vázána na vnitřní zvládaní nepříznivých zážitků. A pokud nemáme dostatečně vybudované zdroje, může být obtížné tuto uvolněnou energii využít pozitivním způsobem. I naše pocity jsou něco, co se ve velké míře v dětství naučíme. A tedy pro nás může být snadnější cítit se smutně či ublíženě, nežli se cítit šťastně či radostně. A práce se zdroji nás přesně těmto pozitivním pocitům může doslova "naučit".
Co terapie zaměřená na zdroje není
Psychoterapie zaměřená na zdroje není popíráním či potlačováním nepříjemných a negativních emocí. Vždy je zde prostor pro autentické prožívání, ať už se v něm vynořuje cokoliv. Krédem tohoto přístupu není, že máme mít a prožívat pouze pozitivní emoce. To by nevedlo ke skutečnému vnitřnímu pokroku.
Příměr s rozbouřeným mořem o několik odstavců výše ukazuje, oč nám doopravdy jde. Jde nám o posílení toho základního pocitu důvěry v život, toho základního pocitu klidu a bezpečí v hloubce. A pokud jej máme, to nám naopak umožní bez obav prožívat naplno jakékoliv běžné emoce včetně těch nepříjemných a negativních. Pak už totiž ty negativní emoce nemusíme potlačovat, protože cítíme vnitřní jistotu, že máme dostatečnou kapacitu je nechat skrze nás protéct.
Při práci na vnitřních zdrojích pouze na určitou dobu - pokud je to pro klienta možné - nedáváme pozornost tomu, co bylo v minulosti negativní, ale hledáme a nabízíme možnost, jak mít hluboký korektivní emoční sytící prožitek, který se uloží v našem těle a celém nervovém systému.
Jak to prakticky může vypadat
Jedna z možností je využití faktu, že náš nervový systém a naše tělo reaguje na dostatečně živou imaginaci, jako by to byla fyzická realita. A není nutné, aby představy byly vizuální. Někdo má představivost spíše "pocitovou" a funguje to stejně dobře. Můžeme tak použít např. imaginaci bezpečného místa. Na tomto principu je založena i dlouhá imaginace Přepis limbického otisku, která pracuje i s konceptem ideálních rodičů a ve které před svým vnitřním zrakem zhmotníte své nejhlubší dětské touhy po lásce, bezpeční a přijetí. Imaginace je vedena tak a jejím cílem je, abyste na jejím konci cítili naplnění doslova v každé buňce v těle, abyste se cítili milování, v bezpečí, respektováni atd. To se ne vždy podaří napoprvé. Pokud tyto pocity ve svém životě zatím neznáte a je obtížné se do nich dostat, musíte se jim učit postupně. Zkušenosti s touto technikou ale ukazují, že je možné se těmto pocitům téměř vždy naučit, pokud nezůstanete u jednorázové zkušenosti, ale projdete touto imaginací opakovaně.
Druhou často používanou možností je při práci ve skupině využití ostatních k hraní rolí, např. právě ke hraní rolí ideálních rodičů. Aby toto dobře fungovalo, je obvykle potřeba, aby se klient nejprve dostal do emočního kontaktu se svými nenaplněnými touhami z dětství a otevřel výše zmíněné pomyslné "receptory" pro přijetí korektivní zkušenosti s osobami, které mu ideální rodiče hrají. Na tomto principu je založený např. kurz Rozvíjení vnitřních zdrojů (dětství a rodiče) který obsahuje techniku inspirovanou Elenou Tonetti "Family". A dále pak kurzy Mony Lisy Boyesen Oidipovské období - hledání zdrojů a Období dospívání - hledání zdrojů, kde má každý účastník zhruba 3-hodinovou individuální sessi vedenou lektorkou s využitím ostatních k hraní rolí.
A pak je zde možnost "královská", časově náročná, ale v některých případech nezbytná - totiž terapeutický vztah. Pokud docházíme do pravidelné psychoterapie (alespoň) jednou týdně po dobu více let, a je víceméně jedno, o jaký psychoterapeutický směr se jedná, důležité je spíše, aby psychoterapeut byl dostatečně lidský a empatický, naše vnitřní nejistoty a pochybnosti o sobě, naše pocity, že nejsme dost dobří nebo že nejsme hodni lásky, se postupně mají šanci rozpustit. A to díky tomu, že někde v hloubce uvěříme, že jsme hodni pozornosti, lásky a respektu, když tyto kvality zažíváme od svého terapeuta.
Přehled kurzů, které nabízíme a jsou zaměřeny především na budování a posílení vnitřních zdrojů, najdete zde.
Několik spíše odbornějších poznámek
Nic na světě není vhodné pro každého v jakékoliv situaci. Ani přístup zaměřený na zdroje nemusí být vhodný pro každého klienta nebo v dané fázi jeho terapie. Např. práce s ideálními rodiči, ať už v imaginaci nebo pomocí hraní rolí, má šanci být efektivní, pokud se klient spojí se svými dětskými touhami po lásce, bezpečí a respektu. Pokud ale naplnění těchto tužeb bylo v dětství až příliš bolestivě zklamáno, opětovný vnitřní kontakt s těmito touhami může některé klienty zaplavit tak silným smutkem a bolestí, že práce s pozitivním naplněním není možná. Takoví klienti potřebují nejprve jiný druh terapeutického přístupu.
Překážkou práce s ideálními rodiči může být také příliš silná loajalita klienta ke svým rodičům, kdy představit si nějaké jiné, ideální, vnímá jako zradu těch reálných. Dá se předpokládat, že tato loajalita má i ochrannou funkci, aby se klient nemusel právě dostat do kontaktu s těmi nenaplněnými a zklamanými dětskými touhami, pokud na ní klient trvá, přestože dostane od terapeuta vysvětlení, že to zrada reálných rodičů není. A že naopak to může celému vztahu s rodiči prospět.
Možné námitky a odpovědi na ně
Pokud se v těle ukládají i všechny příjemné a pozitivní zážitky, tak by lidé, kteří si dopřávají třeba dobré jídlo či jiné příjemnosti v životě (třeba i pomoci drog apod.), by vlastně neměli mít problémy a měli by být šťastní a vyrovnaní.
Příjemné zážitky je možné dosahovat různými způsoby. Aby však nešlo jen o chvilkové potěšení nebo rozptýlení, které zůstane na povrchu, ale o léčivý proces, pak je důležité, aby v takové chvíli měl dotyčný otevřené ony pomyslné "receptory". A tomu tak v případech uvedených v otázce zpravidla nebývá.
Pokud příjemné, slastné či euforické pocity navozené technikami zaměřenými na zdroje zase za pár hodin či dnů vyprchají, tak to nemá žádný trvalý efekt.
Ano, hluboké příjemné pocity např. z úspěšného Přepisu limbického otisku apod. opravdu nevydrží navždy. A ani to není cílem. Na povrchu vždycky budeme prožívat různé emoce. Život vždycky bude přinášet i náročné, bolestivé nebo smutné situace. Cílem práce na zdrojích je ale budování toho pocitu důvěry v sebe a v život v hloubce, přestože na povrchu našich emocí se bude odehrávat cokoliv. Viz i příměr s vlnami na povrchu moře a klidem v hloubce. A to, co při práci na zdrojích budujeme a posilujeme, je onen klid v hloubce.
Je třeba, aby klient uznal realitu, která v dětství byla, a ne jí nějak popíral tím, že si bude "vymýšlet" ideální rodiče.
Klient potřebuje uznat obě reality - realitu toho, co se v jeho dětství doopravdy dělo. Ale také realitu svých tužeb po ideální bezpodmínečné lásce, přijetí, respektu, kterou každé dítě v sobě někde má. Je tedy třeba klientovi pomoci, aby mohl vidět obě tyto reality. Často tu druhou v sobě potlačí, tedy potlačí a zavře tyto nenaplněné touhy. A realitu toho, že tyto tužby existovaly (a svým způsobem v něm pořád existují) popírá. A představa ideálních rodičů je způsobem, jak tuto druhou realitu uznat a dotknout se jí.
Řešením těžkého dětství je, že si klient uvědomí, že rodiče mu dali život a má jim tedy být za co vděčný.
Na dospělé rovině je určitě dobře, když si klient dokáže toto uvědomovat. A když dokáže i vidět, že rodiče dělali to nejlepší, čeho byli schopni. A že víc lásky dát neuměli, protože ji sami nedostali. Ovšem toto uvědomění si věcí na dospělé rovině bohužel nijak neřeší pocity malého dítěte, které v sobě stále nějakým způsobem máme. A které je tím klíčem k radosti a kreativitě.