Revize oidipovského fenoménu z biodynamického pohledu
Autorka článku: © Mona Lisa Boyesen
V následujícím článku jeho autorka Mona Lisa Boyesen vede polemiku s pojetím Oidipovského období a Oidipovského komplexu, jak jej do psychoanalýzy a psychoterapie zavedl Sigmund Freud, a představuje své vlastní pojetí tohoto důležitého vývojového období.
Úvodní definice
Biodynamická psychologie a body-psychoterapie
Bios znamená život. Dynamika znamená pohyb: dynamika života. Biodynamická psychologie je tudíž psychologií životní energie.
Neuróza znamená naopak stagnaci životní energie, omezení jejího toku, zmenšení radosti ze života, úbytek vitality a potenciálu.
Biodynamická body-psychoterapie se zaměřuje na tělo a napomáhá uvolnění životní energie, znovuobjevení radosti ze života a prožívání kvality v životě. [1]
Libido
Libido je centrující dynamika erosu, naše životní energie a energie lásky v té nejčistší podobě. Řídí průběh našeho psychosexuálního vývoje a jeho úkolem je zajistit, aby k ukončení všech fází tohoto vývoje došlo (pokud možno) v průběhu dětství. Libido je tvořivá síla, k níž přináleží radost ze života, kvalita života i jeho smysl. Stará se o to, abychom mohli život prožívat smysluplně a v plném tělesném i duševním zdraví.
Vlastní téma článku
Oidipovská láska
Libido se vyvíjí během dětství, v podobě jednotlivých psychosexuálních stádií s libidinózními a erotickými okouzleními, jež lze považovat za řadu vnitřních "blouznění". Svobodně se rozvíjející (primární) dítě je neustále zamilované. Ustavičně se nachází v určitém erogenním stavu. Díky tomu také většina malých dětí prožívá permanentní stav citového blaha, jenž jim dává emocionální pozitivitu a optimismus. Radují se ze života, baví je hrát si, baví je pohyb. To je pramen mládí naší přirozenosti: rodíme se jako erogenní bytosti se schopností cítit, že jsme součástí proudu života, a radovat se z toho.
Jedním z největších zdrojů naší schopnosti prožívat vášeň a lásku je přitom oidipovský vývoj. Jedná se o první ne-symbiotický milostný poměr. Dítě zjistí, že jeho láska vychází ze vztahu k rodičům a ne ze splynutí s nimi. Tomuto stádiu odpovídá podle psychologů věk od tří do pěti let, ale ve skutečnosti může - podobně jako jiné milostné vztahy - přetrvávat v různé intenzitě i déle.
Během oidipovské fáze prožívá dítě silné milostné city k rodiči opačného pohlaví. Vztah mezi nimi charakterizují pocity něhy a charismatičnost. Avšak co se týče erotiky a psychosexuálního probouzení, jedná se zde o čistě vnitřní emocionální a libidinózní proces. Vnitřní zamilovanost poháněná oidipovskou touhou si jako výraz životně důležitého vývojového stádia svou cestu najde dokonce i bez projevů něžnosti (v případech, kdy rodiče mají s dítětem jen málo fyzických kontaktů nebo vůbec žádné).
Podobně jako má batole instinktivní touhu po libidinózním naplnění symbiózy, je odrůstající dítě stejnou instinktivní silou puzeno naplnit si pomocí svých oidipovských přání svou psychickou a erogenní touhu. Dítě k tomu potřebuje pouze, aby rodiče jeho lásku akceptovali, a aby lásku jednoho z rodičů neztratilo jen proto, že se právě cítí více přitahováno k rodiči druhému. Díky naplnění oidipovské touhy může dítě harmonicky přejít do fáze puberty, v níž jeho instinktivní libido dosáhne erotické a psychosexuální zralosti.
V oidipovské fázi začíná dítě vnímat svou pohlavní identitu a objevovat rozdíly mezi mužem a ženou, matkou a otcem nebo sestrou a bratrem - rozdíly co se týče fyzického zjevu i mužského a ženského vyzařování. Dítě si čím dál více uvědomuje, že je dívka nebo chlapec. A tuto skutečnost chce mít potvrzovanou z vnějšku, chce aby rodiče jeho pohlavní identitu uznávali. Z toho plyne jistá idealizace rodičů, zejména v souvislosti s rodičem opačného pohlaví. Své milostné nadšení prožívají děti v podobě fantazií a her. Dcera například otci tvrdí: "Tati, až budu velká, vezmu si tě!" Nebo syn řekne matce: "Mami, jsi nejhezčí žena na světě!" - a následuje žádost o ruku.
Podobná vyznání lásky jsou v této fázi přirozenou součástí romantismu dítěte. Je důležité, aby je rodiče na jedné straně nebrali doslovně, ovšem neměli by je ani odmítat. V ideálním případě je budou považovat za nevinný projev hlubších citů, výraz lásky a něžné náklonnosti. Budou si jich vážit, neboť milostné blouznění dítěte je důležitým zdrojem pro jeho schopnost mít vztah a dosáhnout zralé identity v pozdějším věku. Úspěšné oidipovské naplnění je skutečným klíčem k integritě a vášni prožívané dospělým člověkem a zároveň nezbytnou podmínkou zdravé, tzn. ne neurotické, volby partnera.
Zásadní otázka proto zní: Jak se může z této zdravé a životu přitakávající vývojové fáze vyvinout "komplex"?
Oidipovský komplex
Výraz "oidipovský komplex" má svůj původ v Sofoklově antické tragédii "Oidipus král". Král v ní nevědomky zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Když zjistí pravdu, oslepí se.
Slovník popisuje výraz takto:
"Oidipovský komplex (m) (S. Freud, 1910). Pocity lásky dítěte k rodičům a nenávisti k nim, jež se objevují jako součást celkového komplexu. Podle teorie psychoanalýzy se vztahy k rodičům v raném dětství, v počátcích genitální fáze (mezi 3. a 4. rokem života), utvářejí analogicky k antické sáze o Oidipovi. Dítě projevuje lásku rodiči opačného pohlaví a touží po incestu s ním. K rodiči stejného pohlaví cítí nenávist a žárlivost (pozitivní forma). Vyskytnout se však mohou i milostné pocity k rodiči stejného pohlaví a nenávist k rodiči opačného pohlaví (negativní forma). Obě formy se často mísí. Díky identifikaci s rodičem opačného pohlaví se normálně podaří přání a s ním spojený strach (z kastrace) vytlačit. To umožní ukončení oidipovské situace a nastává období latence. V pubertě může dojít k jeho znovuoživení. Není-li dostatečně zvládnutý, mohou vznikat neurózy. Oidipovský komplex je základní psychoanalytický model vývoje osobnosti. Odvozuje se od něj mnoho různých poruch osobnosti, jež se interpretují jako různé formy jeho nezvládnutí." [2]
"Elektřin komplex (ž) (Podle Elektry, postavy z řecké mytologie, dcery Agamemnonovy). (C.G.Jung, 1913). Přehnaná vazba dcery na otce. Nepřátelství k matce. Analogicky k oidipovskému komplexu se týká erotických vztahů mezi otcem a dcerou. V psychoanalytické teorii hraje důležitou roli. Z důvodu naprosté analogie k oidipovskému komplexu se však i u ženských jedinců hovoří o oidipovském komplexu." [3]
Kam patří "komplex"?
My s Ebbou Boyesen vykládáme oidipovský fenomén zcela jinak. Energie obsažená v oidipovské lásce, má za následek "vřelé" city a je klíčem k pozdější vášni. V klasickém smyslu: Dcera se ve svých blouzněních obrací k otci jako objektu a syn k matce.
Za celých 40 let našich zkušeností s psychoterapií jednotlivců i skupin, ať již se jednalo o regrese, abreakce, psychodynamické hraní rolí nebo rodinné konstelace, jsme nikdy nezažily, že by chtěla dcera při terapeutické práci matku "odstranit" a získat tak náklonnost otce, ani obdobně u syna a otce. Jedná se sice o silné zaměření na rodiče opačného pohlaví, ale k tomuto souznění nemůže docházet na úkor druhého rodiče.
To je hlavní téma oidipovského komplexu! Strach syna: Vyjádří-li své milostné snění týkající se matky, bude na něj otec žárlit. Nebo Elektřin komplex: Dcera má strach, že na ni bude matka žárlit, když se bude víc věnovat otci.
Proto říkáme: V této fázi má dítě největší strach z toho, aby nenarušilo vztah rodičů. Nebo že by se snad i mohlo stát příčinou toho, že se rodiče přestanou milovat či se dokonce rozejdou. Základem popisovaných strachů a s nimi souvisejících iracionálních pocitů viny je neurotický vztah rodičů. Ti na dítě přenášejí problémy, které mají sami se sebou nebo jeden s druhým navzájem, případně je přes dítě i řeší. I když rodiče otevřeně nehovoří o tom, že by dítě zavinilo nesoulad mezi nimi nebo trápení jednoho z nich, dítě je přesto cítí a své libidinózní impulzy pro jistotu zadržuje. "Nebezpečné" jsou i jeho myšlenky a fantazie, protože dítě jedná spontánně, podle svých pocitů. Tak může vzniknout strach z vlastního libida a usadit se na dlouhou dobu v podobě strachu z potěšení, libidinózní fixace, obsesí a podobně.
Základní problematikou, která se váže k oidipovskému tématu, je tedy odmítnutí ze strany oidipovské blízké osoby, případně odepření lásky rodičem stejného pohlaví. Z oidipovského fenoménu se tak skutečně stává komplex - ale ne kvůli dítěti, jehož blouznění je naplněno srdečností, nevinností a půvabem. Komplex patří k rodičům, kteří byli buď sami takto v dětství zraněni, a/nebo nesoulad ve svém vztahu nevědomky přenášejí na své dítě. (Dítě přece často žije nevědomí rodičů)
Jsou-li rodiče sami v sobě lépe integrovaní a existuje-li mezi nimi soulad, nedojde u dítěte k žádnému konfliktu. Může se řídit svými romantickými pocity a tok jeho libida se může rozvíjet přirozeným způsobem. Může se oddávat svým představám a své libidinózní magii.
Je-li dítěti umožněno prožít tuto dobu bez emocionálních zmatků a citových zranění, dozrává jeho identita a schopnost sociálních interakcí. Vyrůstá s přirozeným vnímáním role svého pohlaví. Takoví lidé mají již z dálky silné vyzařování a pro ostatní jsou přitažliví. Jsou kreativní, flexibilní, přemýšlí logicky a mají vysokou úroveň vnitřní integrace. Mají dobrý smysl pro realitu. Vnitřně i navenek si podrží svou přirozenou živost a svými pohyby i držením těla projevují hrdost a důstojnost.
Konflikt
K poruchám v tomto období dochází většinou v případech, kdy rodiče projevy lásky svého dítěte odmítnou: dcera má pocit, že ji otec odmítá, a syn cítí totéž od matky. Nebo: otec a dcera spolu mají kladný vztah, ale matka na dceru žárlí. Nebo mají matka a syn dobré kontakty, ale otec začne na syna žárlit.
Na dítě působí negativně i hádky a nejasnosti ve vztahu mezi rodiči. Často spolu s nimi také nese nevědomý díl tohoto břemene. Tím se narušuje jeho emocionální jistota a ovlivňuje jeho důvěra ve vlastní identitu a schopnost milovat. K pozdějším následkům poruch v této vývojové fázi mimo jiné řadíme: strach a neklid, podrážděnost, fobie, prudké změny nálad až k hysterii. Vedle pocitů studu a viny mívají lidé, kteří těmito následky trpí, také sklony k podprahové agresivitě.
Z psychologického hlediska se v daném stádiu jedná o to, aby oba rodiče přijali pohlavní identitu vlastní dítěti a respektovali ji. Dítě tak může projevovat svou náklonnost k rodiči opačného pohlaví, aniž by se druhý rodič cítil uražený nebo zraněný. V ostatních případech vede situace k tomu, že se dítě ocitne mezi svými rodiči a stane důvodem jejich hádek, roztržek a rozkolu v rodině.
Ke konci oidipovské fáze, ve věku asi šest až osm let, nastává druhé stádium, kdy se dcera dvoří matce a syn otci. Zde se jedná o konkrétní zrcadlení vlastního já a zároveň opětovné emocionální sblížení s rodičem stejného pohlaví, který v předcházející fázi přišel zkrátka.
Stádium slouží dalšímu z aspektů stabilizace vlastní pohlavní identity. Obě fáze se vyznačují fantaziemi a blouzněním v projevech citů a při hře. Dítě by si chtělo idealizací obou rodičů, jednoho po druhém, z rodičů vytvořit vzory podle vlastních představ o dospělosti. Když je dítě ve svých snahách odmítáno nebo zesměšňováno, vyvolá to v jeho nitru prudkou bolest, která se málokdy projeví konkrétně, ale působí jako milostné soužení duše.
Proto je oidipovské zranění co se týče pozdější volby partnerů a schopnosti vztahů ve vývoji osobnosti největším problémem.
Konflirt
Naplnění potřeb dítěte v oidipovské fázi je naopak klíčem k naší vlastní zralosti a příznivě ovlivní kvalitu integrace a naplnění života ve vztazích.
V rámci psychoterapie představuje důležitý zdroj schopnosti milovat a možného prožívání kvality života, s nímž lze pracovat opravdu smysluplně. Při terapeutické práci přitom není nutné se vždy soustředit na oidipovský konflikt. Lepší bude, pokud svou pozornost zaměříme na to, abychom do pocitů znovu přenesli "oidipovský konflirt". Pak totiž pracujeme s pozitivním zdrojem: s vnitřní pravdou a hlubokou touhou svých klientů po oidipovském naplnění a řešení.
Dítě se přece do konfliktu původně dostalo díky reakci rodičů na svou náklonnost a konflikt mezi nimi se na ně přenesl.
Dětská oidipovská láska je však ve svých projevech čistá a nevinná a zároveň prudká a vášnivá. Jejím základem je instinktivní libido a celý fenomén se stává tolik složitým jen díky zraněním a následnému potlačování této síly. V jeho důsledku pak vzniká i přiměřeně složitá psychoterapeutická teorie, analýza a diagnostika.
Psychologie dítěte - nebo, jak bychom ji mohli také nazvat - "psycho-logika" dítěte je přece velmi jednoduchá: Potřebuje jen dovolení, aby mohlo snít o oidipovské blízké osobě a ve své dětské bytosti se tomuto milostnému vztahu věnovat. Zároveň to znamená, že může zůstat v libidinózním souladu a shodě se sebou samým, své pocity si může vychutnat a nemusí nic potlačovat. Smí-li to takto proběhnout, otevírá oidipovské naplnění mnoho dveří ke kreativním kvalitám a zdrojům. Pokud bude mít naopak navrch oidipovský konflikt, dojde v jeho důsledku k žádoucím pozitivním účinkům jen omezeně.
Proto je v psychoterapii tak důležité s oidipovskou situací a s ní související rodinnou strukturou pracovat. Zejména s ohledem na lásku dítěte k blízkým osobám. Léčení oidipovského konfliktu je často náročné. Do vědomí se může dostávat hodně bolesti, zmatků, zklamání, hněvu a strachu a vyvolat i hodně odporu. Ale protože terapeuticky pracujeme s pozitivními aspekty, totiž se skutečnou pravdou této vývojové fáze, bude přání klienta vyřešit oidipovský konflikt silnější než jeho obrana. Touha klienta po naplnění je většinou větší než jeho strach.
Identifikujeme-li svůj oidipovský konflikt a terapeuticky zpracujeme svůj iracionální stud a pocity viny, objeví se nám nové přístupové cesty. Dostáváme se k dávným dětským a přesto vášnivým citům, přitahuje nás vyvolený rodič a naše původní blouznění se vynoří ze svého potlačení. Nyní se může nově rozvinout. Tím se znovu rozhýbou erogenní proudy, které vynesou na světlo obrovskou, doposud dřímající, sílu. Je to přitažlivá, nakažlivá a aktuální energie. Zcela původní proud života a lásky z hloubi našeho bytí.
Tyto pocity měly původně romantický ráz a takové i zůstanou. Nejedná se již o oidipovskou lásku k mamince nebo tatínkovi, ale o lásku k sobě samému, touhu řídit svůj vlastní život a dojít seberealizace i se všemi svými důležitými kvalitami. Cítit hlubokou touhu, tady a teď, poslechnout ji a těmto silám se poddat. Libidinózní stav inspiruje ženu, aby byla ženská, a muže, aby se intenzivně identifikoval se svou mužností. Aby vnímali přitažlivost mezi oběma pohlavími i to, jak je přitahuje opačný pól. A stejně tak se přitom jedná o přitažlivost a dynamickou proměnlivost uvnitř sebe sama: Ženu inspiruje její "animus" a muže jeho "anima". Zde se přibližujeme pojetí C. G. Junga. Nicméně já to myslím úplně doslovně. Jedná se o pocit, že jsem milován a dokonce "zamilován". Zvyšuje se úroveň vyzařování člověka, jeho vitality a psychické i fyzické pohody. Jakoby kolem něj vířila zamilovaná, smyslná, téměř nadsmyslová esence. Bez ohledu na to, kolik mu je, má pocit, že je "obletován". Tento stav by se dal označit jako "elektrizující" nebo "magnetický" a na starší lidi působí tak, že viditelně omládnou. Člověk v něm objeví hluboký pocit bezpečí a důvěry v sebe sama, budoucnost a život. I nezadaný vyzařuje "zamilovanost" a cítí se spojený. (Duchovní mistři v takových případech hovoří o "vnitřní zamilovanosti" nebo "vnitřní milé/milém".)
Podle mého názoru je proto k vyřešení oidipovského konfliktu a vyléčení ran z lásky zvlášť důležitým předpokladem terapeutická práce s oidipovskou touhou po naplnění ve smyslu "oidipovského konflirtu". Doufám, že můj úhel pohledu inspiruje další psychoterapeuty k tomu, aby se někdy zabývali i druhou stranou oidipovského komplexu.
Článek byl publikován jako kapitola v knize Körper - Gruppe – Gesellschaft. Neue Entwicklungen in der Körperpsychotherapie. Editor Manfred Thielen (Hg). Psychosocial Verlag 2013. ISBN: 978-3-8379-2236-3.
Autorka článku Mona Lisa Boyesen vede v České republice sebezkušenostní kurzy, které vychází z principů popsaných v tomto článku. Jedná se o kurzy Oidipovské období - hledání zdrojů a Období dospívání - hledání zdrojů. Na obou kurzech má každý z účastníků vyhrazený čas 2,5-3 h na svou vlastní individuální sessi vedenou přímo Monou Lisou Boyesen s využitém ostatních členů skupiny pro hraní rolí. Sesse jsou zaměřené na obnovení kontaktu s vnitřními zdroji, které byly zablokovány v oidipovském období nebo i kdykoliv jindy během života.
[1]
Zakladatelkou Biodynamické psychologie je Gerda Boyesen. Spolu s ní stáli u jejího zrodu také Ebba Boyesen, Mona Lisa Boyesen a Paul Boyesen.
[2]
Z: : Psychiatrie und medizinische Psychologie von A bis Z Wörterbuch, München/Sien/Baltimore (Urban & Schwarzenberg) (Psychiatrie a medicínská psychologie slovník od A do Z), str. 382.
[3]
tamtéž, str. 155