Teorie biodynamické body-psychoterapie

Překlad článku shrnujícího základní teorii

Metoda Gerdy Boyesen: biodynamická terapie

Clover Southwell a tým Mezinárodního institutu Gerdy Boyesen (Gerda Boyesen International Institute)

z knihy: Innovative Therapy in Britain, kapitola 9, str. 179-201. Ed John Rowan and Windy Dryden, Open University Press, 1988.

Originál na http://www.biodynamic-bodypsychotherapy.co.uk/gerda_boyesesn_method

Přeložila Silvie Struková, 2016

 

Historický kontext a vývoj v Británii

Teoretické předpoklady

Terapeutická praxe

Kazuistika

Literatura

 

Historický kontext a vývoj v Británii

Historický kontext

Biodynamickou terapii vyvinula norská psycholožka Gerda Boyesen, která do roku 1968 pracovala v Norsku a poté se přestěhovala do Londýna. Po ukončení studia psychologie na Univerzitě v Oslo započala výcvikovou analýzu u Oly Raknese, freudiánského analytika, který byl v úzkém vztahu s Wilhelmem Reichem během Reichova pobytu v Norsku. Během analýzy Raknes nikdy nehovořil o teorii, ale zkušenost Gerdy Boyesen v roli analyzantky ji přesvědčila o důležitosti práce s tělem, která doplňuje verbální psychoterapii. Proto před započetím kariéry klinické psycholožky vystudovala také fyzioterapii.

V letech 1960-1968 pracovala jako klinická psycholožka v psychiatrických léčebnách v Norsku. Současně měla soukromou praxi, kde kombinovala psychoterapii a masáže způsobem, který považovala za nejlepší pro své pacienty, a shromáždila bohatá a detailní pozorování o vztahu psychických a tělesných procesů. Obzvláště silně na ni zapůsobily vegetativní reakce pacientů na společná sezení, mezi něž patřily např. symptomy chřipky, průjem nebo náhlé změny, které se objevovaly v obličejové tkáni (šedá a vyčerpaná nebo oteklá a zduřelá). Všimla si také, že u některých pacientů se během psychoterapie vyskytují hlasité zvuky ve střevech (kručení v břiše), zvláště ve chvílích vhledu či emočního uvolnění, a že u těchto pacientů dochází k nejrychlejšímu zlepšení.

Zaujata touto souvislostí začala naslouchat vlastním střevním zvukům pomocí stetoskopu a dávala do souvislosti různé zvuky s momentálními okolnostmi a náladou, čímž dospěla k teorii psychoperistaltiky (jež je popsaná dále v této kapitole). Dále pak zjistila, že je pomocí masáže, během níž ze stetoskopu umístěného na břiše pacienta slyšela hlasité zvuky připomínající tekoucí vodu, schopna snížit nadbytek tekutiny v tkáních pacienta.

Psychické účinky byly pozoruhodné: pacienti přicházeli na sezení s pocity zoufalství či deprese, ale jakmile byl tlak tekutin ve tkáních blíže normálu, cítili "lehkost" a smíření sami se sebou (M.-L. Boyesen, 1974). Zdálo se, že vytváření a uvolňování tlaku v tkáních souvisí s nějakou emoční zátěží, i když si toho pacient nebyl vědom. Co bylo tím dynamickým faktorem, který spojoval tento fyzický a emoční tlak?

Vlastní zkušenost nakonec dovedla Gerdu Boyesen k nalezení odpovědi v kontextu Freudovy teorie libida (1905). V tomto období procházela pokračováním terapie u Raknese. Prožívala enormní psychický tlak a také zvláštní tlak v oblasti jazyka a otékala jí ústa. Raknes na ni naléhal, aby hovořila o tom, co ji trápí, ale ona pouze vnímala, že se to vztahuje k ranému dětství, k období, než se naučila mluvit. Tlak se stal nesnesitelným a ona odešla do lesa, kde cítila svobodu křičet. S tímto emočním uvolněním přišel dramaticky nový vjem: tlak v jejích ústech povolil a ona cítila proudění něčeho neuvěřitelně lahodného a příjemného ve svém těle. Pak se objevil obraz jí samé jako malého dítěte u prsu; později se dozvěděla, že ji matka jako dítě škádlila vytahováním bradavky z pusy během kojení. Je možné, ptala se Gerda Boyesen sama sebe, že se orální fixace libida způsobená dětským traumatem nyní díky křiku uvolnila? A že ty nádherné pocity "tání" souvisely s tím, že dlouho fixované libido začalo konečně proudit jejím tělem? Je možné, že libido není jen psychickým faktorem, ale také fyziologickou realitou?

Když bylo toto slastné proudění nejsilnější, Gerda Boyesen zažívala dotyk s tím, co nazývala "oceánickou vlnou vesmíru", takže vytvořila hypotézu, že toto proudící libido musí být nějakou univerzální životní silou. Následně viděla nějaké Reichovy nepublikované texty a zjistila, že jeho teorie orgonové energie podporuje její vlastní poznatky.

Ačkoli je Gerda Boyesen často nepřesně řazena mezi neoreichiány, ve skutečnosti vyvinula biodynamickou psychologii nezávisle na Reichovi. Bio znamená život; dynamická odkazuje na slovo síla. Teorie Gerdy Boyesen zní, že životní síla v nás proudí jako libido, její proudění je přirozeně příjemné s výjimkou stavů, kdy je blokována, což má za následek jak tělesné, tak psychické symptomy (M.-L. Boyesen, 1975). Vytěsňováním emocí blokujeme tok životní energie, svého libida. Cílem biodynamické terapie je získat znovu přístup k životní síle, která je blokovaná v mysli a těle, a pomoci ji znovu volně proudit.

Mnoho teoretických předpokladů Gerdy Boyesen je podobných jako v orgonomii a bioenergetice, avšak biodynamická psychologie klade větší důraz na vzájemný vztah psychických procesů a vegetativních procesů, na léčivou sílu příjemných prožitků a slasti (pleasure) a na "dynamický updrift", vnitřní puzení vytěsněného libida vynořit se na povrch a být znovu integrováno. Toto puzení je vnímáno jako tělový aspekt instinktu k sebeaktualizaci, jak jej formuloval Goldstein (1939).

Ačkoli klinické výsledky Gerdy Boyesen udělaly na její norské kolegy dojem, nepřijímali její teoretická vysvětlení, která považovali za příliš revoluční. V Norsku o svých teoriích diskutovala jen s málo lidmi mimo okruh její rodiny, avšak v roce 1968 se přestěhovala do Londýna, kde se mohla cítit osvobozená od zábran tradičního společenského prostředí. Zde se její teorie setkaly s živým ohlasem; založila zde soukromou praxi a začala své metody vyučovat. Z Londýna se výcvik brzy rozšířil do Evropy a v posledních 10 letech existuje přibližně 50 výcvikových programů ve Francii, Německu, Holandsku a Švýcarsku. Za Gerdou Boyesen se do Londýna sjížděli lidé z celého světa a semínka její práce se dostala na pět kontinentů. Biodynamičtí terapeuti a terapeutky nyní její metodu rozvíjejí v Austrálii, USA a Brazílii.

Na základě teorie a metod Gerdy Boyesen rozvíjeli biodynamický přístup další členové její rodiny. Ebba Boyesen se specializovala na energetický aspekt bodyterapie, včetně práce s uvolněním vzorců z porodu, masáží aury, práce s uzemněním a psycho-orgastické terapie. Mona Lisa Boyesen se specializovala na orgonomii a vyvinula program biorelease - kurz, jak podpořit seberegulaci těla a mysli svépomocí (zde mi to není jasné - to co se učíme jako biorelease není svépomocná metoda, pozn. překl.). V nedávné době se zabývala tím, jak poskytnout citlivou péči novorozencům. Paul Boyesen vyvinul výcvik v metodě práce s primárním impulsem (primary impulse training) a transformativní psychologii, více analytický přístup k bodyterapii. Tato kapitola se nicméně bude zabývat pouze základními teoriemi a metodami Gerdy Boyesen samotné.

Vývoj v Británii

Londýnský Mezinárodní institut Gerdy Boyesen (Gerda Boyesen International Institute) byl založen v Acton Parku v roce 1976 a poskytuje nejkomplexnější výcvik v biodynamických metodách, který trvá tři nebo více let. Programu se účastní kolem 30 studentů ročně a docházejí několikrát týdně na teoretické a praktické hodiny. Lidé z pomáhajících profesí se mohou účastnit řady kratších kurzů a jsou zde také workshopy a kurzy pro širokou veřejnost.

Klinika Gerdy Boyesen (Gerda Boyesen Clinic), kde pracují terapeuti vycvičení v Institutu, poskytuje řadu možností individuální ambulantní léčby včetně biodynamické psychoterapie a psychoperistaltických masáží pro řešení specifických potíží, jako např. bolest spodní části zad. Mnoho pacientů přichází na doporučení lékařů, kteří jsou s tímto typem práce obeznámeni. Během let se na klinice léčilo mnoho stovek pacientů, z nichž někteří přicházeli s naléhavými tělesnými nebo duševními potížemi, zatímco jiní hledali prohloubení uvědomování sebe sama prostřednictvím jedinečné biodynamické integrace "práce s myslí" a "práce s tělem". Pacienti docházeli obvykle jedenkrát týdně v průběhu několika měsíců.

Teoretické předpoklady

Obraz člověka

Z biodynamického pohledu jsou funkce mysli, těla a ducha zcela propojené. Všechno, co se v nás děje, a vše, co děláme - chvění, křik, vize, činy, myšlenky a pocity - je projevem životní síly, která v nás proudí. Pro biodynamický obraz člověka je klíčové, jak se člověk k pohybům energie - jejíž svobodné proudění je z vnitřní podstaty příjemné - vztahuje.

Primární a sekundární osobnost

Rozlišujeme mezi primární a sekundární osobností. Lidé, kteří jsou uvězněni v sekundární osobnosti, ztratili kontakt se svojí životní silou, a tak jsou "ošizeni o své vrozené právo na radost/slast (pleasure)"; na druhou stranu primární osobnost je v harmonii s rytmy životní síly. U většiny lidí se ve skutečnosti projevují aspekty jak primární, tak sekundární osobnosti, a cílem biodynamické terapie (jak uvidíme dále v kapitole o praxi) je rozpustit zábrany sekundární osobnosti a povzbudit opravdovou vnitřní přirozenost člověka, primární osobnost, aby se mohla vynořit a uzrát. Gerda Boyesen (1982, str. 5-8) píše:

„Primární osobnost má přirozenou radost ze života, pocit základního bezpečí, stability a poctivosti... Má požitek z práce i odpočinku, jemnou euforii a lehkou intoxikaci rozkoší ze života... Je v kontaktu s instinktivním self, s primitivními a zvířecími pudy, a zároveň je také spojena s transcendentním... Má pocit, že je v jednotě s vesmírem, a ne jen izolovaným jedincem... přirozenou lásku k lidskosti a občas také vztek na ty, kdo tyto věci zneužívají u druhých... Rodíme se s potenciálem pro vnitřní štěstí, bezpečí a úžas. Můžeme část z toho ztratit, když jsme omezovaní, příliš racionální a deprivovaní, čili hledající sami sebe.“

Když na nás svět od dětství tlačí příliš tvrdě a neakceptuje nás, jací doopravdy jsme, rozvineme si sekundární osobnost. Pak si nejen vytváříme způsoby, jak se chránit před náporem vnějšího světa, ale také potlačujeme vlastní impulzy, protože jsou pro nás příliš ohrožující; blokujeme tyto pohyby životní síly, takže omezujeme rozvoj vlastního pravého potenciálu.

Obr. 9.3. Emoční vazomotorický cyklus (správně asi obr. 9.1. a 9.2. Id a ego - vzájemné působení vertikálního a horizontálního, pozn. překl)

viz příloha

Id a ego - vzájemné působení vertikálního a horizontálního

Sekundární osobnost ztratila přirozenou harmonii mezi ego a id. Biodynamický pohled na ego a id se liší od Freudova, který id viděl jako sobeckou, archaickou a antisociální sílu, která je ve válce s egem (Freud, 1915). V biodynamické teorii jsou jak id, tak ego nahlíženy jako funkce životní síly.

Jako konceptuální model pro vztah id a ego používáme souhru mezi vertikálním a horizontálním prouděním životní síly člověka. Id se svým vzestupným tokem nekultivovaných emocí je aspektem vertikálního proudění (Southwell, 1982); ego funguje jak na vertikální ose (vnímání, myšlení), tak na horizontální (akce, regulace). Ego zprostředkovává účinek id prostřednictvím horizontálního přenesení do vnějšího světa, například skrze ruce a dlaně (Obr. 9.1.) Ego také reguluje vzestupné proudění id pomocí horizontální protisíly (obr. 9.2), kterou vytváří svalstvo těla, jež je uspořádáno, jak popsal Reich (1950), do horizontálních segmentů. Harmonie mezi těmito horizontálními a vertikálními silami (viz další kapitoly) je tím, čemu tradiční psychologie říká síla ega. Lidé s dobře vyvinutým egem mohou pojmout a využít silné proudění síly id. Považují ji za spojence, a ne nepřítele, protože nalezli způsob, jak ji respektovat a spolupracovat s ní.

Tři úrovně emočního cyklu

Emoce jsou pohyby životní síly jak v těle, tak v mysli. Rozlišujeme tři úrovně, na kterých skrze nás životní síla proudí: psychickou, svalovou a vegetativní. Psychickou míníme kognitivní a emoční zkušenost jako vzpomínky, volby, pocity, vjemy, vše co zahrnuje funkci mozku; svalovou míníme úroveň motorické akce prostřednictvím svalového systému; vegativní úroveň zahrnuje funkce řízené vegetativním nervovým systémem - základní životní funkce jako metabolismus, trávení, dýchání a proudění tekutin v těle. Rozlišení těchto tří úrovní (které odpovídají třem embryonálním vrstvám) je pracovním modelem; ve skutečnosti se všechny prolínají a u člověka, který je dobře integrovaný, jsou děje na jedné úrovni v souladu s ději na ostatních úrovních. Nicméně pokud člověk ztratí kontakt s životní silou, jeho psychická zkušenost je často v rozporu s tím, co se děje na tělesné úrovni. Může postrádat koordinaci, mít strnulá gesta a být tělesně necitlivý. A když reaguje na stresovou situaci velmi silným vnitřním napětím (zastaví se proces ve střevech, dech je mělký, oči rozšířené a ramena zvednutá) může si držet iluzi, že je "naprosto klidný". Takže v biodynamické terapii dbáme na to, aby životní síla proudila svobodně na všech třech úrovních a aby je člověk byl schopen integrovat.

Vzestupná a sestupná fáze emočního cyklu

Když se na někoho rozzlobíte, vztek ve vás při představě, jak byste se mu rádi pomstili, doslova stoupá (psychická úroveň); avšak také si můžete všimnout, jak zatínáte pěsti (svalová úroveň) a pravděpodobně si neuvědomíte, že prakticky všechny vegetativní funkce vašeho těla reagují na emoční podnět také. Biodynamická psychologie považuje všechny tyto pohyby za součást první, vzestupné fáze přirozeného cyklu životní síly. Tento cyklus nazýváme emoční vazomotorický cyklus.

Jakmile emoční podnět odezní, přesouváme se do sestupné fáze cyklu. Pocit vzteku odeznívá a my se začínáme vyrovnávat s tím, co se stalo (psychická úroveň), stažení našich končetin začíná povolovat (svalová úroveň) a metabolismus v tělesných tkáních se zvolna vrací k normálu (vegetativní úroveň) (obr. 9.3.).

Při vzestupné fázi cyklu dochází k masivnímu narušení rovnováhy psychoorganismu, protože se připravuje na to, aby se vypořádal s vnějším světem. V sestupné, fázi "návratu" pak musíme toto narušení dát do pořádku, asimilovat zkušenost a obnovit vnitřní rovnováhu.

"Emoční kanál": psychoperistaltika

Při vzestupné fázi cyklu vzniká aktuální síla emoce (náboj); podle biodynamické teorie se tak děje v zažívacím kanálu, který Gerda Boyesen nazývá "emočním kanálem", nebo "kanálem id". Pocity vyjadřujeme horní částí tohoto kanálu, ústy, skrze slova, hlas, úsměv a výraz tváře. Podle teorie Gerdy Boyesen tráví střeva, spodní část kanálu, přebytečný emoční stres. Prostřednictvím této funkce, kterou nazývá psychoperistaltika, doslova čistíme tělo - v posledku skrze vyměšování - od zbytků emočního stresu.

Obr. Trávení emočního stresu: dokončení cyklu (správně nejspíše obr. 9.3. podle textu pozn. překl.)

viz příloha

Stres je součástí přediva života, je neodmyslitelnou součástí dynamické interakce mezi člověkem a prostředím (Seyle, 1978). Avšak jakmile se situace vnějšího stresu stane minulostí, musíme být schopni znovuobnovit vnitřní rovnováhu, a to tím, že dokončíme emocionální cyklus na všech třech úrovních. Jinak v nás zůstane pozůstatek narušení. Například na psychické rovině nemusíme být schopni přijmout, že jsme se rozzlobili, a tak v nás zůstane zbytek viny; na svalové rovině plně neuvolníme stažení, takže zůstane nějaké napětí; na vegetativní rovině může ve tkáních zůstat zbytek tělních tekutin, což může dramaticky ovlivnit náš pocit psychické pohody (viz kapitola "Jak psychické poruchy vznikají").

Pojetí psychického zdraví a poruchy

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, psychické zdraví závisí na intenzitě životní síly jak ve vertikálním, tak v horizontálním směru, a v jejich vzájemné rovnováze. Zdraví lidé se nemusí bát intenzivních pocitů: vášně lásky, vzrušení z nových objevů, zuřivosti vzteku a dokonce ani "temné noci duše". Mohou bezpečně zkoumat dobrodružství výšin a hlubin zkušenosti, protože mají kapacitu obnovit rovnováhu se stejnou jistotou, s jakou se kývající kyvadlo vždy vrátí do středu. Tito lidé umí dokončovat emoční cykly a tak obnovovat vnitřní rovnováhu.

Rozlišujeme "dynamickou rovnováhu" zdravého dobrodruha od "neurotické rovnováhy" lidí, kteří jsou pyšní na to, "že je nic nevyvede z míry". Tito racionální, "dobře přizpůsobení" a sociálně přijatelní lidé mohou být - z biodynamického pohledu - smutně limitováni ve svém rozsahu zkušenosti. To je jedním z aspektů sekundární osobnosti. Tito lidé dosáhli rigidní kontrolu nad svými pocity na úkor bohatství vlastního vnitřního života a mohou zcela postrádat kontakt se svojí životní silou.

Převaha horizontální síly nad vertikální

Biodynamická teorie považuje tuto neurotickou rovnováhu, kde horizontální převažuje nad vertikálním, za psychickou poruchu. Opačnou nerovnováhu - převahu vertikálního nad horizontálním - můžeme nalézt u lidí, kteří jsou považováni za narušené či duševně nemocné také konvenční psychologií. Těmto lidem schází (horizontální) kapacita ega pro usměrnění síly id efektivním způsobem, takže jsou snadno přemoženi vertikální stoupající vlnou pocitů. Tato nerovnováha se může projevit jako porucha myšlení, emoční chaos a bizarní chování, jež jsou z biodynamického pohledu v podstatě symptomy nevyřešeného tlaku.

Vlastně řada poruch, kterými trpíme, ať už mají psychické symptomy jako chronickou úzkost nebo tělesné symptomy jako bolest hlavy, jsou ve skutečnosti symptomy způsobené tlakem. Tento tlak vzniká, když životní síla nedokončí pohyb skrze všechny tři roviny emočního cyklu a je na své cestě přerušena, takže se akumuluje v tkáních těla.

Na druhou stranu když je proudění jak horizontálním, tak vertikálním směrem příliš slabé, lidé trpí apatií, stagnací, rezignací a nedostatkem sebeprosazení.

Jak psychické poruchy vznikají

Biodynamická psychologie souhlasí s psychoanalytickou teorií ohledně efektu emočního traumatu na psychický vývoj, a to zvláště u dětí. Nicméně ještě důležitější než takovéto specifické traumatické události, ať už v minulosti či v přítomnosti, je podle biodynamické teorie atmosféra, ve které žijeme. V atmosféře bezpečí a důvěry se díky léčivé síle, která je emočnímu cyklu vlastní, můžeme zotavit i z vážného traumatu. Například dítě, které se právě těžce probojovalo porodními cestami, se z traumatu bez následků zotaví, pokud se může vzpamatovat a odpočívat na matčině těle; dítě, které se právě divoce pohádalo s rodiči, se zcela zotaví z traumatu, když ví, že tato událost neotřese rodičovskou láskou. Stres se dá tímto způsobem rozpustit a v těle nezůstanou žádné zbytky traumatu.

Bez této atmosféry bezpečí nelze cyklus dokončit a dítě zůstane ve stavu pohotovosti a ostražitosti, částečně uzamčeno ve své emoční zkušenosti. Čím dříve se toto v životě odehraje, tím více zničující důsledky pro vývoj to má. Takže semínka většiny psychických poruch leží ve vzorcích dětské zkušenosti.

Atmosféra vedoucí k primární osobnosti

Děti jsou plné nevázané radosti a zvědavosti, jsou hlučné a když jsou frustrované, tak jsou vzteklé. Pokud jsou rodiče schopni mít trpělivost s plnou živostí svých dětí, naslouchat jim, reagovat na ně a poskytovat jim strukturu jasných hranic, tyto děti budou cítit, že se s někým setkávají, že je někdo respektuje a přijímá. Pak nastane rovnováha mezi životem uvnitř a mezi životem okolo: podpora a výzva, prostor a bezpečí. Tyto děti budou vědět, že mají právo být tím, kdo jsou. Naučí se dávat své životní síle tvar a nebudou ji muset potlačovat.

Atmosféra vedoucí k sekundární osobnosti

Gerda Boyesen říkala, že "můžeme onemocnět jednoduše potlačováním radosti." Když jediné, co děti slyší je: "Seď klidně!", "Buď zticha!", "Dělej rychle!", "Udělej to dobře!", pak mohou začít cítit, že je s nimi bytostně něco "špatně" a mohou se začít cítit provinile za svou existenci. Takže začnou zadržovat impulzy a skrývat své pocity: v biodynamickém jazyce přerušovat své emoční cykly a narušovat či oslabovat primární osobnost. Tyto děti nemusí nutně zažít specifická závažná traumata, avšak celková atmosféra, ve které žijí, je nepříznivá pro jejich vývoj.

Kritickým obdobím je puberta, kdy sebevyjadřování dítěte vůbec nemusí být v souladu s rodičovským obrazem muže či ženy. Některé děti potom rebelují v zoufalé snaze prosadit svoji primární osobnost; jiné ve snaze, aby byly přijatelné, zeslábnou a vytvoří si tělesný systém slabého svalstva, mdlých úsměvů, letargie a deprese. Jiné zaujmou strategii pasivní rezistence, jsou flegmatické, nereagují a v extrémním případě jsou katatonické.

Sekundární osobnost se stane zafixovanou strukturou

Čím jsme starší, tím více na nás doléhají vzorce naší kultury. "Muži nepláčou", "Ženy nekřičí". Polykáme více a více frustrace; absorbujeme více a více úzkosti, bolesti a utrpení, zatímco si nasazujeme "statečnou tvář": tvář sekundární osobnosti.

Přitom také narušujeme fungování těla. Když nechcete, aby někdo věděl, jak jste vzrušení, naštvaní nebo zoufalí, nedovolíte, aby vám unikl jediný zvuk, nebo dokonce povzdech. Takže skoro nevydechujete. Nebo když nechcete, aby vás přemohly pocity, které se ve vás vynořují, téměř se nenadechujete. Takže narušujeme přirozenou reaktivitu bránice, hlavního dýchacího svalu. Je to součást procesu "vytváření pancíře", který je popsaný v následujících a předcházejících kapitolách.

Jak se psychické poruchy udržují

Když naše schopnost seberegulace funguje dobře, můžeme "se dohnat" a z psychického narušení se zotavit. Avšak čím více seberegulaci ztrácíme, tím rozsáhlejší pancíř si tvoříme, a ten pak pevně udržuje vzorce poruchy uvnitř. To se odehrává jak na psychické, tak na tělesné rovině.

Pokaždé, když se nám nepodaří emoční cyklus dokončit, v těle zůstane stopa stresu. Postoj, který opakovaně deformujeme, ztuhne ve formě "svalového pancíře". Když nám nejistota opakovaně nedovolí cyklus dokončit, vytvoříme si také "viscerální pancíř". Střeva ztratí citlivost na jemný tlak, který spouští psychoperistaltiku. Čím více opancéřovaní jsme, tím méně můžeme strávit stres přítomný v našem životě. Takže prožíváme větší tlak; a budujeme si silnější pancíř.

Tlak pochází z našeho nitra a z vnějšího světa. Naše kultura je vychýlena směrem k vnějšímu úspěchu a k racionalitě, k tomu "někam to na světě dotáhnout", "být ve všem rozumný", "nenechat srdce, aby ovládlo hlavu". Už jako děti se učíme nevěnovat pozornost vlastním pocitům a prožitkům. Když ztratíme kontakt s životní silou a identifikujeme se se sekundární osobností, můžeme získat sociální souhlas. Avšak když nerespektujeme vlastní základní rytmy, ztrácíme kapacitu pro seberegulaci, tvoříme si pancíř a naše porucha chronifikuje.

Terapeutická praxe

Cíle terapie

Biodynamická terapie může být využita na mnoha různých úrovních. Krátkodobá péče může ulevit od přetrvávajících psychosomatických symptomů, jako jsou trávící potíže nebo bolesti hlavy, nebo může pomoci lidem na psychologické úrovni objasnit, kdy byla jejich schopnost vegetativní seberegulace narušena. Ve formě dlouhodobého procesu je biodynamická terapie cestou hlubokého sebezkoumání a stávání se tím, čím člověk opravdu je. Klientova vize toho, co je možné, se během cesty často proměňuje, jak uvidíme v naší kazuistice. Biodynamická terapie není orientovaná na cíl a na řešení problému. Není naším zájmem "vylepšovat" sekundární osobnost nebo pracovat s konkrétními obranami ega. Pokoušíme se dostat pod sekundární osobnost, pomoci klientovi dosáhnout do hlubin nevědomí a dostat se do kontaktu s životní silou, která je v těchto hlubinách vázána, a tím umožnit dokončení v minulosti přerušených emočních cyklů. V biodynamické terapii se může objevit regrese či katarze, avšak to není cílem samo o sobě. Z biodynamického pohledu léčení spočívá v dokončování emočního cyklu se zvláštním důrazem na sestupnou fázi, vnitřní fázi, kdy trávíme a asimilujeme zkušenost. Pak se cyklus dokončí a my můžeme radostně prožívat blahodárnost životní síly. Ať už s lidmi pracujeme několik let nebo jen pár sezení, pokaždé máme za cíl zvýšit jejich schopnost prožívat radost a schopnost seberegulace, díky čemuž mohou najít vlastní harmonii s životní silou, vlastní nezávislé šťastné bytí (independent well being).

Snažíme se tedy harmonizovat proudění na všech úrovních cyklu - psychické, svalové a vegetativní tak, aby každá funkce vyživovala a podporovala všechny ostatní. Chceme najít rovnováhu mezi egem a id, aktivní "mužskou" funkcí levé hemisféry s receptivní "ženskou" funkcí pravé hemisféry a integrovat animální přirozenost s vyšší podstatou. Chceme, aby lidé byli schopní dosáhnout rovnováhy a zároveň prožít co nejbohatší rozsah zkušenosti.

Na rozdíl od Reichova konceptu genitálního charakteru hovořila Gerda Boyesen o rozvinutém člověku jako o etické osobnosti. Etická osobnost není omezena diktátem superega a odtělesněnou vůlí, ale spíše žije v harmonii s univerzálními hodnotami prostřednictvím kontaktu s vlastní vnitřní životní silou.

"Osoba" terapeuta

Základem biodynamické terapie je důvěra v životní sílu a náš respekt k jejímu potenciálu v každém člověku. Pouze pokud jsme v kontaktu s životní silou hluboko v nás, můžeme vnímat působení hlubších sil u našich klientů a pomoci jim dostat se s těmito silami do kontaktu.

Je třeba, aby terapeut byl hluboce přijímající a neposuzující a vytvořil atmosféru, ve které se klient bude schopen cítit dostatečně bezpečně na to, aby alespoň částečně uvolnil obrany tvořící sekundární osobnost a nechal primární osobnost promluvit. Konkrétní biodynamické techniky, pokud se používají pouze mechanickým neexpanzivním způsobem, jednoduše nebudou fungovat. Velmi důležitá je kvalita "terapeutické přítomnosti".

Terapeutický styl

Klíčovým faktorem biodynamické terapie je čas. Dostatek času na to, aby se klient cítil bezpečně, aby mohl zkoumat, aby mohl následovat vnitřní rytmy, a čas na to, aby tyto podněty mohly začít působit.

Nabízení, povzbuzení a podpora

Následujeme spíše životní sílu než terapeutický program, který jsme vymysleli; to je princip zralosti. Pracujeme s dynamickým updriftem životní síly klienta a sledujeme i ten nejmenší projev primární úrovně, pomáháme mu zesílit a být zřetelnější, až nakonec řekne, cokoli, co potřeboval říct.

Klientovy primární impulzy mohly být pohřbené tak dlouho, že prostě již nerozeznává, když se objeví, nebo si o nich myslí, že jsou "špatné", a bojí se jich. Takže nyní musíme lidi "přeučit", abychom jim pomohli cítit, že to, co se v nich děje, je fascinující a významné. Proto je styl biodynamické terapie nabízet a podporovat spíše než pátrat a kritizovat. Interpretace se využívá zřídka, pokud vůbec. Za hodnotné považujeme, když člověk vnímá, co se v něm děje, pohybuje se, proudí. Biodynamická terapie je proces hlubokého sebepoznání.

Když lidé vnímají svoji životní sílu čím dál silněji, obvykle zakusí spirituální dimenzi života. Biodynamická terapie opět poskytuje podporu a potvrzení, ale nikoli esoterické učení, takže člověk si sám vytváří vlastní porozumění na základě zkušenosti.

Odpor

Jsme si vědomi, že existuje přirozený boj mezi expandující primární silou - která klienta přivedla do terapie - a všemi sebeobrannými strachy ze změny, které působí kontrakci. Takže když na jednu stranu vyzýváme primární osobnost, aby se vynořila, na druhou stranu se snažíme rozpustit všechny překážky, které jí stojí v cestě. Je tou překážkou nějaký proces v těle? Nebo je to nějaký restriktivní přístup mysli?

Je tedy příznačné, že mluvíme o "rozpouštění" pancíře spíše než o jeho "proražení". A máme k dispozici tak širokou paletu technik, že se zřídkakdy dostaneme do zcela slepé uličky. Snažíme se rozpustit odpor: nebojujeme s ním. Někdy také povzbuzujeme lidi, aby zkoumali tu stránku, která potichu říká Ne. Někdy je nutné, aby člověk našel svoji sílu v odporu proti někomu jinému před tím, než dosáhne slasti (radosti, potěšení - pleasure) z prosté existence v sobě samém a kvůli sobě samému.

Slast, harmonizace a léčení

Biodynamická terapie pracuje s bytostnou slastí (radostí, potěšením - pleasure) z existence. Strach ze slasti - jež je nakonec strachem z poddání se orgasmu - je přítomna téměř u každého. Slast je však přirozenou expanzivní silou, jež je nesmírně léčivá. Takže v mnoha klíčových bodech terapie prostě klienta vyzveme, aby "vnímal, co nyní cítí jako dobré", "zkoumal příjemné pocity v tomto okamžiku". Nebo můžeme navrhnout jednoduché pohyby (podobné reichovým orgonomickým cvičením), které pomáhají životní síle proudit tělem ve formě vibrací, jež jsou tak jemné, že jsou stěží postřehnutelné okem, a přesto vytvářejí vnitřní "vření", které je nesmírně příjemné. To je fyzická stránka léčivé síly proudění libida.

Zásadní osobní proměna může zahrnovat určitá nepříjemná období "léčebné krize"; nicméně biodynamické techniky harmonizace nám umožní minimalizovat bolest a nepohodu. Na konci většiny sezení, když životní síla směřuje k dokončení cyklu, necháme klientovi čas, aby prostě odpočíval. Během těchto minut odpočinku se odehrává léčení a integrace od vegetativní úrovně až k vědomí. Proces pak pokračuje během celého týdne.

Hlavní terapeutické techniky

Úvahy o biodynamické terapii rozdělíme do následujících tří kapitol:

  1. Biodynamické masáže - řada technik sloužících různým terapeutických účelům, jako např. k harmonizaci, vitalizaci, provokování dynamického updriftu, posílení klientova vnímání tvaru těla.
  2. Biodynamická vegetoterapie - při ní povzbuzujeme klienty, aby zkoumali své tělesné vjemy a impulzy. Je to způsob, jak přivést nevědomý materiál napovrch.
  3. Organická psychoterapie - verbální práce "zakořeněná" v dynamických procesech těla.

Kterou techniku použijeme v tom kterém sezení záleží částečně na klientově rovnováze mezi horizontálním a vertikálním a částečně na tom, jak moc je již klient v kontaktu sám se sebou. Například u některých lidí je svalový pancíř tak rigidní, že jsou v něm doslova uvězněni, omezuje jim citlivost a dusí pohyb jejich životní síly. Takoví lidé nedokážou cítit, co se v nich děje, takže nejsou "zralí" pro vegetoterapii nebo pro organickou psychoterapii. Nejprve musíme jejich neurotickou rovnováhu narušit použitím provokativnějších cvičení nebo speciální formou biodynamických masáží, abychom tak uvolnili sevření horizontálních obran.

Biodynamické masáže

Masáže k uvolnění svalového pancíře

Pracujeme týden po týdnu, po dobu asi několika měsíců, na změkčení pancíře pomocí systematických hlubokých masáží. Na začátku může tělo pod rukama být téměř jako beton, avšak zpočátku téměř tuhá hmota pozvolna měkne a můžeme rozlišit jednotlivé svaly. Svaly nezměknou ve stejné míře, a když se jeden protáhne, druhý se více napne, takže je to proces postupné adaptace. Jak zrání pokračuje, do tkáně proudí více tekutin a svaly začnou být měkké. To je známka toho, že se emoční dynamika blíží k povrchu.

Každé svalové napětí je spojeno s narušením vzorce dechu. Když pracujeme na svalech, přizpůsobujeme rytmus dotyku tak, abychom podpořili náhlý spontánní hluboký "emoční nádech". Pak se konečně začne vynořovat dynamický updrift potlačených emocí.

Tato technika je hluboce provokativní: znovustimulujeme vzestupnou fázi starých nedokončených emočních cyklů, takže může být spuštěn dynamický proces jejich řešení, rozpouštění a uzdravování.

Masáže povzbuzující sestupné proudění

Někdy je náš terapeutický záměr přesně opačný: obnovit rovnováhu klienta podpořením sestupného proudu životní síly. Když je klient nadměrně rozrušený nebo zmatený, můžeme pracovat s distribucí energie. Za pomoci řady hlazení, z nichž některá jsou hlubší a některá jemnější, povzbuzujeme proudění životní síly klienta směrem dolů od hlavy k nohám. Také ji povzbuzujeme k proudění z hloubky kostí na povrch, skrze vrstvy svalů a fascií, dokud nevyzařuje skrze kůži, jak by u zdravé osoby měla. Občas se sotva dotýkáme fyzického těla a pracujeme přímo s životní sílou na úrovni aury. Psychoperistaltické zvuky. Při práci pomocí stetoskopu posloucháme pohyby v břiše klienta, abychom detailně slyšeli, jak psychoperistaltika reaguje na různé pohyby našich rukou. (Psychoperistaltická masáž je vlastně někdy vnímána jako "obchodní značka" biodynamické terapie.) Psychoperistaltické zvuky vykazují fascinující rozmanitost. Suché dunivé zvuky nám říkají, že uvolňujeme některá z vláken svalového pancíře; zvuky jako hřmění či rachocení nám říkají, že odvádíme přebytečnou tekutinu z tkáně; jemné plynulé zvuky znějící jako bublající potůček nám říkají, že životní síla proudí harmonicky. Čím více vodních zvuků slyšíme, tím zralejší je životní síla, kterou mobilizujeme; čím sušší jsou zvuky, tím hlouběji je dynamika pohřbena. Jazyk zvuků nám sekundu po sekundě říká, jaký efekt naše práce má, a poskytuje našim rukám vodítka pro co nejúčinnější přístup ke klientovi.

Masáže prohlubující sebeuvědomění klienta

Prostřednictvím biodynamické masáže klient získává hluboký prožitek vlastní podstaty. Vzorec dechové vlny nám ukazuje, do jaké míry je klient svobodný. Našim konečným cílem je pomoci bránici k takové pružnosti a citlivosti, že dýchání bude probíhat ve spontánních nepřerušovaných harmonických vlnách. Klient si postupně začne uvědomovat vlastní vnitřní pohyby, rytmus svého "vnitřního oceánu" a nakonec i kosmické rytmy, jejichž je součástí. Nejprve to není zcela vědomý pocit, ale spíše vegetativní; instinktivní a intuitivní pocit v útrobách (angl. gut sense). Spolu s tím klient objevuje pocit vnitřního bohatství a síly, vnímá své libidinózní proudění. Klient nalézá vlastní nezávislý stav štěstí (independent well-being).

Prostřednictvím masáže "hovoříme" ke klientovi na hluboké nevědomé úrovni a účinek přetrvává dlouho po sezení a odráží se ve všech aspektech jeho života, včetně snů. Biodynamická masáž není jen "práce s tělem"; hovoří k celému člověku a přináší pozvání k hluboké proměně.

Biodynamická vegetoterapie

Technika biodynamické vegetoterapie je zvláště cenná díky tomu, že pomáhá objevovat psychologický obsah dynamického updriftu a prohlubovat klientovo uvědomování vlastních emocí.

Požádáme klienta, aby si lehl, zavřel oči, věnoval čas vnímání těla a "dovolil mu dýchat". Samotný tón a rytmus hlasu terapeuta pomůže klientovi ponořit se pod hladinu tělesných obran a dotknout se vnitřních hlubin. Vyzveme klienty, aby když pocítí jakýkoli impulz něco říct či udělat, aby ho následovali; neptáme se jich na to, aby to mu "dali smysl". Biodynamická vegetoterapie byla popsána jako technika "volných asociací prostřednictvím těla". V typickém případě se sezení vyvine následujícím způsobem.

Klient, muž středního věku, leží tiše a klidně a pravidelně dýchá. Když se ještě více uvolní, můžeme vidět třepotavý pohyb v oblasti bránice. To nám říká, že obrany dechu se uvolňují a že vegetativní náboj narůstá.

Brzy můžeme pozorovat jemné pohyby prstů na jedné ruce v důsledku působení tlaku životní síly zevnitř. Požádáme ho aby "cítil, co dělá ruka" a "nechal pohyb, aby se rozvinul". V této fázi klient možná ještě nerozpozná v pohybu žádný emoční význam, prostě se "to děje". Necháme pohyb rozvinout a zesílit, nejprve bez toho, abychom mu přiřazovali nějaké jméno či jej jakkoli jinak definovali. Když pohyb zesílí, může se rozvinout v nějakou konkrétní emoční akci, například vzteklé bouchání. Ani teď klient, který je pasivní a rezervovaný, nemusí "mít sebemenší ponětí", proč bouchá rukama. V počátečních fázích sezení se záměrně vyhýbáme tomu, abychom zapojovali klientovo ego, protože racionalita může blokovat či předurčovat směr vynořující se životní síly.

Když začnou být známky hněvu na klientově tváři a těle více patrné, můžeme jej vyzvat, aby vydal nějaký zvuk nebo vyslovil jakákoli slova, která mu přijdou na mysl. Klient sám může být překvapen, když se slyší, jak křičí: "Nenávidím tě!". Starý scénář se postupně vynoří, když klademe otázky typu: "Na kolik let se asi cítíš?", "Co se děje?", "Na koho křičíš?" Klient je dočasně v regresi a znovu prožívá situaci - možná typickou pro jeho dětství - kdy byl jeho emoční cyklus traumaticky přerušen. Například ho možná jako chlapce otec uhodil kvůli něčemu, co nebyla jeho chyba, a nedal mu šanci to vysvětlit. Nyní klienta povzbuzujeme, aby mohl emoční cyklus dokončit: projevil vztek fyzicky a řekl otci, co mu nemohl říct tehdy a co vlastně nebyl schopen vyjádřit od té doby nikdy. Podpora terapeuta umožní klientovi, aby překonal zábrany způsobené vinou.

Toto úsilí vede k hlubokému uspokojení, protože klient vyřeší starý konflikt mezi pocitem rozhořčení a nedostatečnosti.

Jakmile je vztek vyjádřen, často následuje vlna lásky, a když klient po sezení odpočívá, psychoperistaltika dokončí poslední fázi emočního cyklu.

Účelem takového sezení není "uvěřit", že původní situace v minulosti měla "happyend". Spíše jde o to uznat skutečné emoce, impulzy a frustraci, které tehdy klient prožíval, a nyní - konečně - pomoci životní síle dokončit přirozený cyklus a umožnit jí proudit skrze svaly a vědomí v nově nalezeném vzorci rázného sebeprosazení.

Organická psychoterapie

Organickou psychoterapii můžeme použít, když je člověk již dostatečně otevřený pohybům životní síly a nepotřebuje již další techniky zaměřené na tělo, nebo když je tlak biodynamického updriftu na řešení velmi silný, takže se chceme vyhnout dalšímu zvyšování vegetativního náboje.

Klienti pohodlně sedí a zkoumají, cokoli jim přijde na mysl, přemítají o potížích v současném životě nebo o událostech v minulosti. Nejde o to, že by pouze hovořili o těchto tématech: myšlenky a pocity jimi doslova hýbou.

Klientům poskytneme k sebevyjádření "všechen čas na světě" bez toho, abychom je přerušovali či komentovali, jen občas něco řekneme, abychom podpořili tok řeči. Mezitím pozorujeme jemné tělesné změny, nepravidelnosti v rytmu dechu, rozličný tón hlasu. Pokud si všimneme, že u klientů během řeči nedochází k žádné změně, sklouzávají ke generalizacím a jsou odpojení sami od sebe, můžeme je požádat, aby na chvíli přestali a všimli si, jak sedí a jak dýchají. To jim pomůže znovu se spojit s tím, co jimi skutečně hýbe.

Časem ve většině takových sezení klient nakonec dojde k jednoduché větě, která shrnuje podstatu problému. Na vědomé rovině se nyní emoční cyklus dokončil; slyšíme povzdech úlevy, často následovaný kručivými zvuky v břiše, které značí, že psychoperistaltika dokončila vybití na vegetativní úrovni. Psychoterapie je organickým procesem změny.

Proces změny v terapii

Klíčem ke změně v biodynamické terapii je dynamický updrift. Když se vytěsněná životní síla tlačí blíže k povrchu vědomí, tlak začne být intenzivnější. Čím silnější je tlak, tím silnější jsou symptomy a paradoxně tím silnější je léčebný potenciál. V tomto období se může člověk - pohledem konvenční psychologie - jevit jako "narušený". Biodynamická psychoterapie vidí tuto fázi jako krizi léčení: velká intenzita symptomů je známkou toho, že se člověk dostává blíže opravdovému psychickému zdraví. Pohřbený konflikt je nyní zralý na to, aby byl rozpoznán a vyřešen.

Staráme se o to, aby rovnováha nebyla narušena příliš dlouho. Naše motto zní "provokuj a rozpouštěj, provokuj a rozpouštěj", vrstvu po vrstvě, dokud není psychoorganismus postupně očištěn od neurózy. Fáze vzedmutí se střídají s fázemi harmonizace - updrift je nejprve uvolněn a pak znovu integrován, čímž dokončuje cyklus.

Když získáváme cit pro emoční cyklus, důvěřujeme mu stále více a více. Jakmile zjistíme, že můžeme projít bolestí a znovu získat radost a potěšení, začneme se méně bát intenzivních pocitů. Dosáhneme určitou základní jistotu a můžeme se odvážit otevřít se proudění životní síly jak v nás samotných, tak ve světě okolo. Již se necítíme být obětí nás samotných nebo vnějších okolností. Objevíme, že je dobré žít; svět již není "plochý". Naše vnitřní poklady radosti, lásky a ducha jsou nám znovu otevřeny.

Následující případ klientky, která byla v terapii asi sedm měsíců, nám ukazuje, jak mohou biodynamické metody pomoci ženě, která byla uzamčena v "neurotické rovnováze", k větší otevřenosti vůči vlastním emočním procesům a k objevení vnitřních zdrojů.

Kazuistika

Betty, 43letá žena, přichází na biodynamickou masáž, která je pro ni "poslední možností", jak ulevit opakujícím se bolestem hlavy, pro které lékaři nenalezli žádné fyziologické vysvětlení.

Betty považuje svůj život za "velmi uspokojivý"; žije si pohodlně v "dobrém manželství" s obchodním manažerem, její dva synové (z předchozího manželství) studují na univerzitě. Před pěti lety podstoupila hysterektomii, která následovala po dvou samovolných potratech a mimoděložním těhotenství, avšak "zcela se z toho všeho dostala". Nikdy by o sobě nepřemýšlela jako o někom, kdo potřebuje psychoterapii, avšak kamarádka navrhla, že by jí biodynamické masáže mohly pomoci s bolestmi hlavy.

Vynořují se rané vzpomínky

Pro Bettinu terapeutku není žádným překvapením, když zjišťuje, že Bettin krk, ramena a horní část zad jsou tvrdé jako kámen a že svaly horní části pravé paže jsou poněkud nateklé. Když terapeutka pracuje směrem dolů k prstům pravé ruky, Betty se začíná usmívat. Vybavuje si, jak jí učitel klavíru položil na první hodině ruku na klávesnici, a první skladbu, kterou se naučila v šesti letech. Část si jí notuje pro sebe a povzdechne si. Přelévá se přes ní vlna smutku a vypráví, jak snila o tom, že bude koncertní klavíristkou, avšak Royal School of Music opustila předčasně, protože "se musela vdávat". Pak se ocitla v rychle uvadajícím prvním manželství, se dvěma malými syny a věčným nedostatkem peněz.

Na konci prvního sezení Betty vstává z masážního stolu a vypadá mladě a trochu zmateně. Žasne, že se tyto staré vzpomínky najednou vynořily, avšak říká, že cítí "lehkost" a úlevu a rozhoduje se chodit alespoň na tříměsíční léčbu.

Masáž uvolňuje biodynamický updrift

S tímto závazkem se terapeutka nyní cítí svobodnější a může pracovat intenzivněji. Během několika následujících sezení používá hlubokou systematickou masáž k uvolnění Bettyiných chronických svalových napětí, čímž se uvolňuje vytěsněná životní síla. V tomto období se Betty zdají živé sny. Po šestém sezení se jí zdá, že bloudí po zvláštním městě a nemůže najít své děti; toto téma "ztraceného dítěte" se objevuje během několika následujících týdnů. Během sezení se Betty postupně svěřuje terapeutce s dalšími a dalšími pocity, hovoří o "nepříjemnosti", že se jí nepodařilo mít dítě se současným manželem, a o tom, jak jejich sexuální život uvadal. A začíná také hovořit o "netypických" událostech, jako třeba, že "jen stála a smála se", když zjistila, že nechala manželův drahý semišový kabát celou noc na dešti.

Abreakce protestu

Během devátého sezení, když terapeutka pracuje na deltovém svalu na pravé straně, si všimne, že Bettyina čelist je zatnutá a nohy se natahují, jako by se chtěly zarýt patami do země. Betty se vybavuje, jak jednoho dne, když jí bylo dvanáct, jí otec zavolal, aby si uklidila kolo. Ona však byla příliš zabraná do knihy a neudělala to hned. Ten večer byl otec chladný a nic neříkal. Terapeutka pak žádá Betty, aby slezla z masážního stolu a lehla si na velkou matraci na zem. Celé Bettyino tělo ztuhne, chodidla a pěsti má v postoji vzdoru. Terapeutka Betty vyzývá, aby vyjádřila, cokoli cítí. Tenkým váhavým hlasem říká: "Ne, nebudu!" Postupně získává odvahu a začíná kopat, až její protest vyústí v záchvat vzteku, jaký vídáváme u malých dětí. Na konci sezení je vyčerpaná a při odpočinku její mysl zaplavují vzpomínky na dětství.

Dokončení emočního cyklu

Když Betty přichází na další sezení, má díky nahromaděné tekutině oteklou tvář, vypadá depresivně a chová se roztržitě a odtažitě. Když začíná hovořit, není to o pocitech, ale o každodenních trivialitách. Terapeutka rozpoznává známky nedokončeného emočního cyklu: energie, která se na minulém sezení silně rozproudila, nebyla plně integrována a v tkáních je opět masivní tlak tekutin. Terapeutka se vrací k masážím, nyní nikoli s cílem více uvolnit tělesný pancíř, ale odvést přebytečnou tekutinu z tkání. Nejprve slyší ve stetoskopu jen pár zvuků a uvědomuje si, že psychoperistaltiku blokuje něco v Bettyině mysli. Betty se necítí dostatečně bezpečně na to, aby přešla do sestupné fáze emočního cyklu. Takže se během masáže terapeutka Betty ptá, jak se po "záchvatu vzteku" na minulé hodině cítila. Betty se nejprve zdráhá: "Jaký to má smysl? Nebude to k ničemu dobré". Terapeutka ji jemně povzbuzuje, aby o tom řekla více, a postupně vychází najevo, že Betty mívala podobné pocity bezmoci a beznaděje v dětství, když "jí dospělí nerozuměli". Jakmile tato slova vysloví, psychoperistaltika se obnovuje.

Prohloubení kontaktu s emocemi

Dynamický proces nyní probíhá dobře. V dalších silných vegetoterapeutických sezeních se objevuje další materiál z dětství. Nakonec Betty začíná mluvit o svých samovolných potratech a hrůze mimoděložního těhotenství. Cítí, jakoby neztratila pouze děti, které by bývala mohla porodit, ale také v jistém smyslu ztratila kontakt s dětským bytím v sobě. Zármutek se mísí s pocity nedostatečnosti a viny. Střídá se "Je to všechno moje vina" a "Je to všechno jeho vina" a během tohoto období mívá záchvaty nepřiměřeného vzteku na svého muže.

Aby terapeutka pomohla Betty udržet rovnováhu, pracuje občas s masážemi na vyprázdnění (emptying massage) nebo harmonizaci, přičemž Betty povzbuzuje, aby hovořila. Vzorec napětí zádových svalů se týden po týdnu mění a spolu s rozpouštěním pancíře se Betty postupně začíná svobodněji vyjadřovat, a to jak slovně, tak tělesně. Ve vegetoterapeutických sezeních se často objevuje: "Mužům na tom nezáleží!" a "Muži nic nechápou!"

Vynořují se animální instinkty

Další významný bod obratu přichází na patnáctém sezení. Betty leží na matraci. Její trup se začíná svíjet ve směsici smyslnosti a agresivity. Staví se na ruce a kolena a vrčí. Je jako tygřice, která chrání svá mláďata. Brzy smyslnost převáží nad hostilitou a Betty si stoupá, libidinózní pohyby probíhají celým jejím tělem. Terapeutka ji povzbuzuje, aby překonala váhavost a "projevila sebe samu". Betty se začíná chichotat jako teenagerka a užívá si pohyb více a více.

Oidipský trojúhelník

Toto sezení vyvolalo také reakci odporu. Příští týden se Betty zdráhá navázat s terapeutkou oční kontakt a postupně připouští, že měla ze setkání úzkost.

Po posledním sezení. Ukazuje se, že Bettyina matka odsuzovala, kdykoli se Betty "rozlítila" a "předváděla se", nebo dělala něco, čím chtěla upoutat pozornost otce. Betty je v šoku, když vidí "dokonalou" matku v novém světle. Nyní je Pandořina skříňka otevřená a objevuje se spousta vzpomínek na události, kdy matka nějakým způsobem sabotovala dětskou radost a spontaneitu (pleasure). Vztah Betty s matkou se nyní zhoršuje a Betty ruší návštěvu na velikonoce. Protože se nyní mobilizovala spousta materiálu, terapeutka během následujících dvou sezení pracuje pomocí organické psychoterapie, nechává Betty hovořit a nepodporuje další mobilizaci dynamického updriftu.

Přechod ke slasti

Devatenácté sezení, opět vegetoterapeutické, přináší změnu energie. Betty se dostává k silné abreakci a vztekle buší do polštáře ("matky"). Avšak jak záchvat zuřivosti odeznívá, začíná polštář hladit, objímat a mačkat, i když je v tom spousta ambivalence. Začíná se znovu dostávat do kontaktu s touhou a láskou, kterou cítí ke své matce.

V dalším sezení jsou tyto něžné pocity silnější. Betty drží polšář na prsou, prožívá hluboké uspokojení a dýchá v dlouhých pomalých vlnách nebývalé plnosti. Pouští polštář a libidinózní proudění zaplavuje její tělo. Mnoho minut leží klidně a pozorovatelné jsou pouze jemné pohyby dechové vlny. Betty dosáhla místo nezávislého stavu štěstí (independent well-being).

Nezávislost

Betty je nyní venku z regresivní fáze terapie. Terapeutka podporuje impulzy natáhnout tělo a "zaujmout své místo ve světě". Betty více rozvíjí sebeprosazení. Vidí, že její postoj v manželství byl spíše jako postoj dítěte k otci, a nyní - občas!- zaujímá ke svému manželovi dospělejší přístup. Uvádí také do praxe dlouho spící ambici a kontaktuje skupinu experimentálních hudebníků; každý týden se scházejí a společně improvizují. Vztah se syny je pro všechny radostnější, protože se vzdala svého nutkání/břemena "na ně dohlížet". Bolesti hlavy jsou věcí minulosti.

Ukončení

Ačkoli Betty stále marně doufá, že od manžela dostane více, než je jí ochoten nebo schopen dát, dosáhla místa stavu štěstí (well being) sama v sobě a rozhodla se ukončit terapii. I když v žádném případě nedosáhla plné individuace, kvalita jejího života se podstatně zlepšila. Pokud by později pocítila touhu po hlubší exploraci, pravděpodobně by byly s terapeutkou schopny odhalit a vyřešit další konflikty z Bettyina raného dětství, kdy byl její otec ve válce a matka ve velkém stresu. Avšak v tomto okamžiku terapie více než splnila Bettyiny původní naděje.

Literatura

Boyesen, G. (1982) The primary personality, Journal of Biodynamic Psychology,

No. 3, pp. 3-8. Boyesen, M.-L. (1974) Psycho-peristalsis I: the abdominal discharge of nervous tension, Energy & Character, Vol. 5, No. 1, pp. 5-16. Boyesen, M.-L. (1975) Psycho-peristalsis V: function of the libido circulation, Energy & Character, Vol. 6, No. 3, pp. 61-8. Boyesen, M.-L. (1976) Psycho-peristalsis VII: from libido theory to cosmic energy.

Energy & Character, Vol. 7, No. 2, pp. 38-47. Freud, S. (1905) Three Essays on the Theory of Sexuality. Reprinted in Pelican Freud

Library Vol. 6, Penguin, Harmondsworth. Freud, S. (1915) The Unconscious. Reprinted in Pelican Freud Library Vol. 10,

Penguin, Harmondsworth. Goldstein, K. (1939) The Organism, Macmilian, New York. Reich, W. (1950) Character Analysis (3rd edn). Vision Press, London. Seiye. H. (1978) The Stress of Life, McGraw-Hill, New York. Southwell, C. (1982) Biodynamic massage as a therapeutic tool. Journal of Biodynamic Psychology, No. 3, pp. 40-54.

Literatura doporučená k dalšímu studiu

Boyesen, G. (1985) Entre Psyche et Soma, Payot, Paris.

Journal of Biodynamic Psychology, Nos. 1,2,3, especially The biodynamic theory of

neurosis. No. 1 (1980), Biodynamic Publications, London. The Collected Papers of Biodynamic Psychology, Vols. 1 and 2. (1980), Biodynamic

Publications, London. Liss, J. (1983) The systems model as applied to the field of bioenergetic therapy, psychology and psycho-somatic medicine. Energy & Character, April.

 

Na začátek stránky

Historický kontext a vývoj v Británii

Teoretické předpoklady

Terapeutická praxe

Kazuistika

Literatura

Zpravodaj o nových akcích

Odesíláme zhruba 6x ročně. Více informací zde.

Aktuální akce:

Úvodní víkend biodynamických masáží

Sebezkušenostní výuka biodynamických masáží, jejichž cílem je energetické přeladění organismu a podpora sebeúzdravných mechanismů klienta, vede Jan Nejedlý
1.-3.6.2018 v Praze

Reichovy charakterové typy - základy

Typologie osobnosti podle Wilhelma reicha, vede Mona Lisa Boyesen,
18.-20.5.2018

Terapeutická práce s dotekem

Roční kurz na využití doteku v psychoterapii, vede
Jan Nejedlý
začátek 14.10.2018 v Praze

Reichovy charakterové typy - zaměřeno na terapii

Pokračování kurzu typologie osobnosti podle Wilhelma Reicha, vede
Mona Lisa Boyesen
15.-17.6.2018 v Praze
.